Jak mi pes změnil život

2. července 2016 v 11:49 |  Zápisky
Původně jsem nechtěla být na tomhle blogu nějak moc osobní, ale přijde mi to tak podstatné, že udělám výjimku a podělím se o to, jak jsem o vlásek unikla svému špatnému stereotypu. A věřte nebo ne, zasloužil se o to pes. Můj pes.


Může to znít banálně, nebo možná ne, nevím. Každopádně můžu prohlásit, že mi skutečně můj pes změnil život, protože změnil mě.


Stále se ještě ˝formuji˝, ale ta škvíra ve dveřích, za mým starým já, se pomalu zmenšuje. A věřím, že jednoho dne, se ty dveře zavřou úplně.

Začalo to velmi nenápadně.
Pamatuji si počáteční paniku, když jsem si mého malého (tenkrát bezejmenného) Woodyho vezla domů. Ten prvotní strach si k sobě něco/někoho připoutat a mít za něj zodpovědnost (jako z Malého Prince). Mít vůbec nějakou zodpovědnost. Úspěšně jsem se jakémukoliv ˝břemenu˝ vyhýbala a žila si ve svém zvráceném svobodomyslném světě bez zábran, bez hranic, bez omezení.
Bez Woodyho.

Přesto jsem se odmítala vzdát svých zvyků (nebo spíš zlozvyků).
Kdykoliv jsem měla šanci vytratit se z domu, nalít do sebe trochu té tekuté nálady a družit se se stejně smýšlejícími lidmi, tak jsem toho využila. Ač miluji zvířata, obzvláště ta psovitá (a to více, než lidi - a nemyslím tím na talíři), stále jsem měla pocit, že mi přeci jen nemůže poskytnout to, co ve volném čase potřebuji. Že se dokážu uvolnit a pobavit, jen nad plnou sklenkou. Nyní už vím, že je to nesmysl a jedna z nejhorších cest, kterou jsem šla. A právě Woody je tou pravou příčinou, proč sem tomuhle odpornému stereotypu dala sbohem.

Snažila jsem se tomu vzdorovat.
Proklínala jsem všechny ty brzké rána, kdy mi ˝ten pes˝ skákal po hlavě a žadonil o svou procházku. Proklínala jsem všechny ty unavené stavy, které na mě přicházeli během dne po nedospalých nocích, ale já musela fungovat. A vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem ani nevycházela ven a vyspávala nebo jen tak ztrácela čas doma, protože jsem mohla.

Místo mazlíčka jsem měla pocit, že jsem dostala kouli k noze a cítila se tak omezená, jako nikdy v životě.

První náznaky osobní proměny jsem ani neregistrovala.
Když jsem zmizla na pár hodin, na celý den, nebo i celou noc, začaly mnou zmítat myšlenky, jak se Woody má, zda je v pořádku, jestli byl pořádně vyvenčený a jestli si s ním někdo pohrál. Myšlenky se stále častěji opakovaly a brzo jsem jim dala i verbální podobu (což ostatním přišlo jako otravné téma). Ač jsem si to neuvědomovala, už při prvním setkání se mezi námi vytvořilo pouto, které začalo přirozeně sílit. A tak jsem se na návraty domů asi poprvé v životě začala těšit. Na tu chvíli, kdy sem stála před dveřmi a slyšela za nimi, jak Woody čmuchá. Na tu chvíli, kdy otočím klíčem a s otevřením dveří se na mě vyvalí to chlupaté tornádo.

To bylo období, kdy jsem stála mezi mým partyhard životním stylem a Woodym. A také to bylo období, kdy jsem se marně snažila tyhle dvě stránky zkombinovat. Neříkám, že by to nešlo, ale přineslo by to sebou trápení. Už jsem si nedokázala užít volný čas ve společnosti jako dříve a čím dál tím víc jsem si uvědomovala, jak moc se mnou Woody potřebuje a chce trávit čas.

Zlom přišel jednoho víkendového večera, kdy jsem dobrovolně a mnohem raději zůstala doma, abych následující den mohla trávit se svým psem a to bez unavené kocoviny. Podobné večery se vyskytovaly častěji a mě se Woody dostal tak pod kůži, že jsem se možná úplně poprvé cítila šťastně. Začal mi toho tolik dávat a jeho přítomnost se stala pro mě jakýmsi placebem pro psychiku a duši. Najednou, jako bych se konečně probrala z dlouholetého alko oparu a na svět se podívala střízlivýma, šťastnýma očima.

Jako z toho profláklého, nýbrž pravdivého citátu: ˝Nevěděla jsem, co si s tebou počnu. Teď nevím co bych si počala bez tebe.˝

Přišla jsem na to, že do doby, než mi do života vstoupil Woody, tak jsem v sobě měla díru, kterou jsem se snažila zaplnit nesprávnými věcmi nebo lidmi. A všechno čím jsem se obklopovala, mě stahovalo pořád hlouběji, ne-li na dno. Myslela jsem si, že si dokážu uměle vytvořit alespoň ten dobrý pocit, který ovšem vždy rychle vyprchal. Neměla jsem žádný řád, žádné vlastní přesvědčení, zásady, ani pořádnou osobnost.

Neříkám, že jsem byla černobílá a zázračně se vybarvila díky mému psovi. Jen jsem se přestala snažit zapadnout do nesprávné společnosti, kterou jsem si kdysi dávno vybrala a hloupě ji brala jako prioritu. Naučila jsem se sebe přijímat takovou, jaká jsem a dala průchod svému já. Zafungovalo to i jako cedník na přátele, kterých jsem nikdy neměla mnoho, ale ti ,kteří mi zůstali, jsem pečlivě zamkla do svého srdce a vím, že si do budoucna dobře promyslím, koho do něj pustím.

Závěrem musím poukázat na pointu, že se skutečně pes může podílet na procesu ke změně životního stylu. Tudíž člověka samotného. Vzhledem k rodinné predispozici mi možná pomohl se odvrátit od cesty k alkoholismu. Nebo přestat ztrácet čas s lidmi, kteří za to nestojí. Samozřejmě chce to i vlastní vůli chtít něco změnit a jasně si stanovit to, co je pro nás důležité a co se rozhodneme upřednostnit.

Děkuji Ti, Woo.

 


Komentáře

1 Jana Š Jana Š | E-mail | Web | 2. července 2016 v 21:03 | Reagovat

Krásně napsáno.
Nedávno jsem také přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby mi do života nevstoupil Crazy. No, obávám se, že moc pozitivní by to nebylo.
Je fajn je mít :-)

2 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 6. července 2016 v 23:59 | Reagovat

Jéé, to jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo :-)
Přečetla jsem, že ti byl Woody nečekaně darován... a to začíná často stejně... ale už to často bohužel tak dobře nekončí.
Také jsem na začátku leckdy nevěděla, co si počít. Ketynky jsme se ujali tehdy jako osmileté a občas se stalo, že se po nás ohnala... ale nevzdali jsme to, trvalo to přes rok, než jsme si vzájemně získali důvěru a teď opravdu nevíme, co bychom si počali bez ní :-)

3 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 14:59 | Reagovat

Zvířata mají až magickou terapeutickou moc. Troufám si tvrdit, že pomocí teraputa, psychologa a různých skupinových sezení bys nedošla k tak silnému uvědomění jako pomocí špatného svědomí, že necháváš tu němou tvář doma. Hodně štěstí do budoucna, ale myslím že z nejhoršího už jsi venku a že už máš vyhráno.

4 Marka Marka | Web | 22. srpna 2016 v 15:36 | Reagovat

moc hezký příběh, skoro jak pro Hollywood :) líbí se mi i jak si to napsala :)

5 Stitch Stitch | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 16:01 | Reagovat

Ty jsi tak zlá. Rozplakala jsi mě. Ok, přeháním, ale i tak.
Pejsci jsou prostě ti nejlepší tvorové na světě.
Pozdravuj Woodyho :-)

6 I am Jane I am Jane | Web | 22. srpna 2016 v 18:07 | Reagovat

Tvého psa by potřebovaly mí rodiče/alkoholici jak sůl :(

7 Nancy Nancy | Web | 22. srpna 2016 v 18:13 | Reagovat

mam momentalne podobny problem. dufam, ze ti tento stav vydrzi a ze budes i nadalej pozerat na svet stastnymi a triezvymi ocami :)

8 Jana Š Jana Š | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 19:19 | Reagovat

Jelikoý jsem ti tento článek již jednou komentovala, tak jen gratuluji k článku na hlavmí stránce :-)

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 19:43 | Reagovat

Nejen psi dovedou člověku naplnit život radostí. Když odešli synové z domu a i ten poslední-benjamínek, připadali bychom si najednou tak sami. Ale nepřipadáme, naše kočičí duo nám zabere dost času péčí o něj, ale dává nám pocit, že na nás doma vždy někdo čeká, je na nás závislý. Tolik zájmu a přítulnosti kolikrát ani člověk nedovede dát jako zvířátko, ke kterému se dobře chováte.

10 Moderní Viking Moderní Viking | Web | 22. srpna 2016 v 20:14 | Reagovat

Psi jsou zkrátka úžasní a jejich věrnost nepředstavitelná. Někteří dokáží dokonce u svého pána vycítit třeba i rakovinu a včas ho varovat. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. A kdo nemá rád psy, nemůže být dobrý člověk.

11 M. M. | 22. srpna 2016 v 20:34 | Reagovat

Fakt dojemné. Stejně ale asi radši zůstanu u svojí lahvinky vína denně, haha.

12 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 23:05 | Reagovat

[11]: Nic proti gustu. Ale pokud by to byla jen ta jedna lahvinka ;-)

13 Karol Dee Karol Dee | Web | 23. srpna 2016 v 1:19 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Tohle je správná cesta :3 Krásně jsi to napsala. A jestli to chápu správně, Woody je borderka (nebo hádám spíš jakoborderka, píšeš o sobě jako kynologu - začátečníkovi, to bych se hodně divila, kdybys hned prvního psa vybrala zasvěceně s papírama) a tudíž pod tvrzení, že nejen chce, ale i potřebuje trávit čas nejenom s páníčkem, ale hlavně nějakou činností, pod to bych se s radostí podepsala a napsala ho na čelo každému, kdo zvažuje pořízení tohoto plemene.

14 animal-diary animal-diary | 23. srpna 2016 v 10:31 | Reagovat

Je to opravdu moc krásně napsané, jak příběh z filmu :D .. Lidé si občas neuvědomují kolik pro jejich psa znamenají a je jenom dobře, že ty si mu svou lásku dala :)

15 Medvěd Medvěd | E-mail | Web | 23. srpna 2016 v 11:02 | Reagovat

Jestli tohle někdo nezfilmuje tak nevím. Moc hezky napsaný. Pejsci dokážou s našimi světy hezky zamávat. Jsou to opravdu nejlepší přátelé co člověk může mít. Palec nahoru pro tebe i pro Woodyho.

16 myantisecretdiary myantisecretdiary | 23. srpna 2016 v 11:06 | Reagovat

Úplne krásny článok, myslím, že je dôležité aby sme si ho my "mladý" prečítali. Tiež sa vidím v niektorých riadkoch a myslím, že o tom je naša cesta.. proste sa vydať na zlú a nakoniec si uvedomiť všetko tak ako si to napísala. Milujem zvieratá a už rok presviedčam na psa z útulku, zatiaľ bezúspešne, ale možno tvoj článok pomôže :) Užívaj si ešte veľa dobrých dní s Woodym :)

17 Liška Liška | Web | 25. srpna 2016 v 17:00 | Reagovat

Všem Vám děkuji za překvapivě krásné reakce, četla jsem je s příjemným dojetím :)
Dodává to sílu v tom přetrvat.

Pozdravy Woodymu jsem vyřídila :)

18 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. září 2016 v 22:32 | Reagovat

Zvířátka jsou úžasná stvoření a já se nebojím říct, že ti ten pes zachránil existenci- tedy alespoň myslím :)

Navíc, lidé, kteří žijí se zvířaty se chovají jinak, než ti, kteří starost o ně nikdy nepocítili.

19 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 6. září 2016 v 16:43 | Reagovat

To je krásně napsáno. Zvířata jsou opravdu schopna člověku v mnohých věcech hodně moc pomoct. Učí nás lásce a moudrosti. Ale také má člověk větší radost ze života, když vidí, že nějaká bytost na něj čeká, až za ní přijde domů.

20 chrissie-chan chrissie-chan | Web | 1. února 2017 v 20:53 | Reagovat

Teda.:) padla na mě nostalgie po blogerských časech a tak jsem koukla na své spřátelené anime blogy a zabrousila až jsem.
Je to opravdu úžasné, co takové chlupaté zvířátko dokáže! Taky svého psa miluju nejvíc na světě a udělala bych pro něj vše. :) Pejska moc pozdravuj a je šikula, že tě takhle změnil k lepšímu, rošťák :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama