Nejhorší pohovory

24. září 2016 v 1:16 |  Zápisky
Není to tak dávno, co jsem se rozhodla, čím chci být, až vyrostu.
Jestli neznáte to bloudění a hon za tím, co chcete v životě dělat, jste šťastlivci.

Osobně jsem od šestnácti musela projít nejednou brigádou, abych si přilepšila. Ovšem věděla jsem, že se nebudu živit tím, co studuji. Smutné a pravdivé je, že to takhle má většina náctiletých, protože v době dospívání je těžké říct nějakému zaměření definitivní ano. A třeba jednou budu ta protivná ženská z kanclu, co bude ostatním nosit kafe a xeroxovat si vlastní zadek.

Na jednu stranu jsem vždycky trochu záviděla těm, kteří si našli práci, ve které vytrvali a třeba je i bavila. Na druhou, nelituji, že jsem toho tolik vystřídala a zkusila, protože mi každá pracovní zkušenost byla nějakým přínosem, ať už poznáním nových lidí nebo zažitím zajímavých momentů.

Nakonec jsem se i z těch nejhorších pohovorů oklepala.


Špatný první dojem
Pozice: barmanka
Tehda to bylo oboustranné. Boss mě nechal čekat půl hodinu, měl na tváři permanentní výraz nasranosti, ruku mi zmáčkl tak, že se mi do ní zastavil na deset minut průtok krve a dal mi najevo, že bez červeného diplomu nemůžu dělat ani hajzl pucérku. Načež jsem znevážila pracovní pozici slovy, že by to mohla dělat i cvičená opice. Asi vás nepřekvapí, že jsem pohovorem neprošla.

Matematický génius
Pozice: prodavačka šperků, piercingů a tretek
O tuhle práci jsem opravdu stála. Byl to malebný obchůdek se spoustou hezkých serepetiček. Práce to byla čistá, nenáročná a ku podivu, dobře placená. Šéfová byla u pohovoru velmi milá, já naopak nervózní jako děcko při prvním vyznání lásky. Nebo před návštěvou čerta a Mikuláše. Ve smršti otázek, na které jsem (myslím) většinou odpověděla správně, přišel jednoduchý matematický příklad. Dala jsem to na šestý pokus a málem se z toho rozbulela. Ani po čtyřech letech se tomu nedokážu zasmát. Následující den jsem dostala zprávu, že přijali někoho jiného. Překvapivě.

Šmudla
Pozice: recepční
Začalo to hekticky. Cesta do jiného města, deseti minutový běh na místo určení, malá sebedůvěra. Už při vstupu do budovy se na mě nejenom zaměstnanci, ale i návštěvníci dívaly s přimhouřenýma očima. Nechtěla jsem se nechat zlomit paranoiou a tak jsem vstoupila do dveří zaměstnavatele se vztyčenou hlavou. Ten při prvním pohledu na mě oči nechal. Myslím, že mi to šlo. Jo, zaválela jsem. Před cestou domů jsem však přišla na tu zázračně poutavou věc na mé osobě - krvavý flek na čele. Když se na vás každý dívá, máte tendenci se stále upravovat, ovšem nedoporučuji to, pokud máte čerstvý záděr na prstu. Nevyšlo to.

Podkuřovačka
Pozice: servírka
Roztomilá kavárnička. Pomyslela jsem si, než se pustím do velké kariéry, začnu jako Jennifer Aniston v Přátelích pěkně od spodu. A bude to zábava. Zábava to byla a to hned na pohovoru. Smáli se všichni, kromě mě. Šéf mě totiž usadil do jádra celé kavárny plné zákazníků. Když jsem si odložila kabát, zjistila jsem, že se mi moje nová elastická košile odepla do posledního knoflíčku a na šéfa vykoukla moje červená podprsenka. Každopádně, na podkuřování není asi nikdy moc brzo, protože mě přijal :D


Snad všem podobným tragikomickým pohovorům odzvonilo a cestu, kterou jsem si zvolila, prožiju bez většího faux pas.
 


Komentáře

1 christinelife christinelife | Web | 24. září 2016 v 2:32 | Reagovat

Mě nikdy pohovory nijak netrápili, naopak o nic mi nešlo ale až když přišlá pozice recepční ve velkém hotelu tak mi šlo o hodně a já nevěděla ani jak se jemenuju :D :D asi nademnou stáli všichni svatí protože mě přijali :D :D

2 Nebulis Nebulis | Web | 2. října 2016 v 0:58 | Reagovat

Vtipné glosy, ovšem muselo ti při některým zatrnout :D Já díkybohu mám za sebou pohovory pouze dva - oba byly na servírku, oba mi vyšly. Jeden proto, že jsem měla dobrá doporučení a druhý proto, že mojí tetě teklo do bot. :D

Přeji hodně štěstí v cestě životem! :)

3 Eliss Eliss | Web | 3. října 2016 v 8:09 | Reagovat

Já teprve studuju, ale z pracovních pohovorů mám docela hrůzu :-)

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 11. října 2016 v 18:25 | Reagovat

Oh, nechtěla bych. Tohle mě taky děsilo, naštěstí jsem absolvovala jen pohovor/nepohovor a byla jsem přijatá, ale taky jsem tam přilítla celá uřícená, trochu zmoklá, protože deštník nebyl nic moc, a s rozedřenýma patama, jelikož jsem měla nový boty a můj "spolehlivej" odvoz přirozeně dorazil pozdě, takže mě i dovezl pozdě a ještě se frajersky rozhodl zaparkovat zbytečně daleko... :D To bylo na zabití :D
Ale tohle, že nad někým ohrnou nos proto, že tam nepřijde dokonale upravenej, zvlášť ještě když přijde pěšky/jede veřejnou dopravou, to je k vzteku a nefér. S blbým dojmem poté, co člověk otevře pusu a není ve svý kůži, už je to horší :D

5 Liška Liška | Web | 12. října 2016 v 4:14 | Reagovat

[3]: Po prvních pohovorech ze mě částečně nervozita opadla a začala jsem to brát jako součást něčeho, co k životu patří. Člověk se poučí a je pokaždé připravenější a více v pohodě. Samozřejmě, že ten tlak je jiný u práce, o kterou člověk stojí, než jen u nějakého štěku z nutnosti :)

[4]: Já teda snad ještě nikde nepřišla pozdě, ale okolnosti mi nenahrávali do karet a taky můj špatný orientační smysl, když se jednalo o místo v jiném městě. Tam jsem dorazila tak tak. Každopádně ano, na prvním dojmu skutečně záleží, ale nikdo už nedokáže říct, jak se poprvé prezentovat a je jedno, zda jde o místo ve fastfoodu nebo v perspektivní firmě. Je to o lidech a o tom co upřednostňují. Ale děkuji za historku, pobavila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama