Naši démoni

22. října 2016 v 12:43 |  Zápisky
Tohle je historka, jak z pubertální teen komedie.
Tím to nechci zlehčovat.
Napadlo mě to sepsat, při čtení některých článků náctiletých (a nejenom jejich), kteří si prošli (procházejí) šikanou, byli z toho traumatizovaní a chtěli si dokonce sáhnout na život!


To je samo o sobě příšerné a uvědomuji si, jak psychický a fyzický nátlak od okolí, může na některé jedince působit a dohnat je k tomu nejhoršímu.

Já podobnou (extrémní) zkušenost nemám, ale taky jsem si prošla obdobím, které mi nebylo moc příjemné a zapříčinili se o to druzí.

Ten jeden ovšem vyčníval.
Začalo to s přechodem na druhý stupeň základní školy (tj. od 6 třídy). Po nějaké době se v naší třídě objevil starší kluk, který chodil o přestávkách za mým spolužákem. Okamžitě se mi zalíbil a já se na přestávky těšila víc, než obvykle. Po pár týdnech, kdy jsem se s kamarádkami loučila před školní jídelnou a šla svou cestou, jsem ho potkala. Schytala jsem od něj několik tehda pro mě neznámých vulgárních nadávek s nelichotivými přídavnými jmény, jak jsem škaredá a s výsměchem odešel. Netušila jsem, čím jsem si to zasloužila, nikde jsem se o tom, jak se mi líbí, nerozšiřovala a mu samotnému se nikdy nepletla do cesty. Takže ani dnes nedokážu říct, proč si mě vybral za terč, a došla jsem k verdiktu, že to byl prostě zlý idiot. Třeba jsem nebyla samotná. V ten den jsem byla překvapená, moje sympatie během okamžiku zmizeli a já nad tím mávla rukou.

Jenomže se to opakovalo. Takřka každý den jsem zažívala podobný scénář cestou ze školní jídelny. Někdy byl sám, jindy s nějakým kamarádem. Jednou šel naproti, jindy to pokřikoval za mnou. Bylo to vážně nepříjemné, a kdybych tehda mohla udělat něco jinak, tak bych to s někým řešila - s kamarády, učiteli i rodiči. Já si ovšem našla jinou metodu. O přestávkách jsem mizela ze třídy a cestou domů se na pár minut schovávala za školní jídelnou, dokud nebyl čistý vzduch. Chtěla jsem mít klid a taky mi to docela dlouho procházelo.

Začala jsem tedy věřit, že se to už přehnalo a opět chodila normálně hned po obědě domů. K mému nemilému překvapení mi šel naproti. Byl ještě agresivnější a vulgárnější, než dřív. Kluk o dvě hlavy vyšší, než já, stál naproti mně a navážel se do mé osoby. Já si to jenom v tichosti nechala líbit a modlila se za to, aby to skončilo. Pak do mě žduchnul a já spadla na zem. Tohle jsem vůbec nečekala. Začal se smát jako psychopat, ale s jednou věcí nejspíš nepočítal, že jsem vyrůstala se starším bratrem a na podobné šarvátky jsem byla obrněná. Proto jsem vstala a ze všech svých sil mu úder oplatila. Taky neudržel rovnováhu a spadl. V tu chvíli jsem ale asi poprvé dostala z něho opravdu strach, nedošlo mi, co bude, když tohle udělám. Když jsem viděla, jak se s nasraným výrazem zvedá ze země, chystala jsem se k útěku. A najednou slyším, jak někdo volá mé jméno. Spása! Máma zrovna nedaleko venčila psa a šla mi naproti. Kluk se vzal a odešel.

Neměla jsem jinou možnost, než to všechno vyklopit, ovšem přemluvila jsem mámu, aby to zatím neřešila, jen pokud se to bude zase opakovat. Neopakovalo! Po zbytek školního roku jsem ho praktický nepotkávala a další rok už nebyl ani na škole. Samozřejmě jsem mimo to zažívala i jiné žabomyší války, které bohužel často k dospívání patří. Pomluvy, veřejné ponížení, ale nic jsem si z toho nikdy moc nedělala, jak jsem se zmínila, vyrůstala jsem se starším bratrem, což mě na tyhle situace dokonale připravilo a můj tehdejší ˝úhlavní nepřítel˝, mi byl vlastně učitelem :D

Ovšem opravdový paradox nastal, když mi bylo 19 let. V tu dobu jsem všechny křivdy dávno vypustila a měla úplně jiné starosti. Vstoupila jsem do malého obchůdku a strnula, když jsem uviděla, kdo seděl za kasou. Ano, můj šikanátor! Byl trochu jiný, zmužněl, ale byl to na 100% on. Dělala jsem jakoby nic, napadlo mě, že si mě ani nebude pamatovat a myslím, že tomu tak skutečně bylo. Když jsem platila, tak se na mě usmál a řekl, že snad to nebude moc smělé, ale jestli bych s ním nezašla někdy na kávu. Se slušným odmítnutím jsem vzala zboží a odešla.

Nemám víc, co bych k tomu dodala. Přenesla jsem se přes to rychle, odpustila ještě rychleji. Přemýšlím, jestli neměl nějakou psychickou poruchu, nebo jen trpké domácí zázemí, které si vybíjel na slabších.

Pro ty, kteří se ocitnou v obdobné situaci, nebo nedej bože v horší, mám vzkaz.
Řešte to! S přáteli, učiteli, rodiči, známými, s odborníkem, s kýmkoliv! Není dobré si to nechávat sám pro sebe, ale o to břemeno se s někým podělit. Tohle není známka slabosti, ale naopak ukázka síly, že si tohle nenecháte líbit. Nedovolte ubožákům, aby po vás šlapali!

Chápu, že si někdo může myslet, jak se mi to lehce říká, ale nejde jenom o šikanu, ale o jakékoliv duševní nepohodlí. Netvrdím, že vás automaticky každý pochopí a hned pomůže, ale tam někde VŽDY bude někdo, kdo vám tu pomocnou ruku podá. To nejjednodušší a zároveň to nejtěžší je v prvním kroku, kterým nikdy neztratíte, ale naopak získáte a věřím, že i vyřešíte spoustu trablů, které by se na vás jinak sesypali.

Neužírejte se, netrapte se, nelitujte se. Samo to nezmizí.
Postavte se svým démonům!
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 22. října 2016 v 14:04 | Reagovat

Já jsem byla taky šikanována na základní škole od starší holky. Na vše se přišlo, když mi rodiče náhodou brouzdali v telefonu a objevili tam sprosté sms zprávy. Vše se řešilo ve škole a od té doby jsem měla klid. Je to nehezká zkušenost.

2 Liška Liška | Web | 22. října 2016 v 14:17 | Reagovat

[1]: Já si tehda ani neuvědomovala, že se vlastně jedná o opakovanou šikanu, neměla jsem z toho strach, ale nerada jsem byla v jakémkoliv konfliktu, proto jsem se snažila té situaci předcházet a vyhýbat se ji. Mě to šrámy nenechalo, ani tehdy ani teď, ale každý máme tu psychiku jinak odolnou a pružnou. V podstatě nás šikanuje i široká veřejnost, nebo komercionalizace (některé i vlastní rodina!), kdy nám podsouvá různé ideály a z toho se u některých jedinců rozvíjejí psychické poruchy, anorexie, bulimie, sebepoškozování, pocit méněcennosti, ztráta pudu sebezáchovy… je to vážně hnus. A tím to zdaleka nekončí.

Jsem ráda, že to s tebou dopadlo dobře, že se to vyřešilo a snad tě v životě bude provázet jenom radost a podobní pitomci se už nikdy nenajdou :)

3 Magda Magda | Web | 25. října 2016 v 14:48 | Reagovat

To je smutný, když si kluk dovolí na o tolik drobnějšího jedince a ještě k tomu opačného pohlaví. Ale skvělý, žes mu to vrátila a už byl klid :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama