Vzpomínka na Tatínka

12. října 2016 v 5:31 |  Zápisky
Dnes by neměl svátek, ani narozeniny, ani datum úmrtí.
Dnes je zcela obyčejný všední den, bez hlubšího významu a jako obvykle, vzpomínám na mého otce.


Vzpomínám na něj docela často. Netroufám si to potvrdit, ale dost možná každý den. Aspoň na malou chviličku. Každý den, více jak devět let.

Často se přistihnu u toho, jak si v duchu říkám, že bych asi byla jiná, kdyby tady ještě byl. Kdyby nade mnou držel tu pevnou otcovskou ruku, učil mě a předal mi své zkušenosti, upozornil na strasti života, schválil (nebo spíš nikdy neschválil) mi potencionálního manžela, vedl mě k oltáři.

Mrzí mě, že jsme se nestihli opravdu dobře poznat. Sotva jsem vkročila do puberty a on se mi navěky ztratil. A tak si jen představuji, jak by náš rozhovor vypadal asi dnes. Byl by na mě hrdý? Rozuměli bychom si?

Dvě generace žen z rodiny, máma a babička mají jasno. Vždy měli lepší vztah s vlastním otcem. Proto se zamýšlím, kdyby tu zůstal, byla bych taky tátova?

Jednou jsem někde četla, že děti většinou dědí vzhled po obou rodičích, ale povahu jen po matce. Od otce to ˝odkoukají˝. Proto mě zaráží, kolik lidí mi říká, jak moc jsem se potatila. I když jsme toho času spolu moc nestrávili a vzpomínky jsou zkreslené. Jde jen o maličkosti, jako třeba, že nejím stejné potraviny, mám jeho humor, podobný blok ve společnosti, lásku k dokumentárním pořadům, víru v nevysvětlitelné věci. Je to náhoda nebo vypozorované faktory, ke kterým jsem přilnula?

To málo, co si pamatuji, je v mlze.
Jak sedím na dřevěných saních, které táhne vysoká, hubená postava se střapatými světlými vlasy. Za námi i před námi je bílo a na nás padají velké sněhové vločky.
Jak mu sedím na ramenou a trhám třešně ze stromu.
Jak jedeme vlakem, stojíme v uličce, díváme se na ubíhající krajinu a hrajeme, kdo první zahlédne psa.
Jak mě zavine do prostěradla, ve kterém mě houpá, abych mohla na chvíli létat.
Jak mě učí na kole.
Jak nocujeme pod hvězdným nebem.

Když odešel, neplakala jsem. Dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná nějaké emoce. Dny, týdny a měsíce jsem měla pocit, že jenom sním. Připadala jsem si jako uvězněná ve velké bublině a přála si, aby jí někdo praskl a já konečně byla zpátky. Nemohla jsem uvěřit, že je to pravda.

Ať to zní jakkoliv iracionálně, znovu jsme se setkali. Tentokrát opravdu naposled. U nás doma, kde skrze intenzivní sluneční svit nešlo moc vidět. Táta tam stál, objala jsem ho a bublina praskla. Probudila jsem se a konečně si úlevně poplakala. Už nikdy se mi o něm nezdálo, ale ve vzpomínkách, v mysli a v srdci semnou bude navěky.

Dodnes, když si vzpomenu nebo o něm mluvím, se mi zalesknou oči, občas nekontrolovatelně uteče slza a cítím knedlík v krku. U otcovských scének ve filmech, v seriálech či na živo, jsem naměkko. Tohle nedokážu ovlivnit. Dostanu se do mraku plného smutku, lítosti, stesku a rozčílení, že mě tady nechal a není mi tátou, když ho potřebuji. Nenahání strach mým nápadníkům, neučí mě, jak si udělat doma chlapskou práci, kterou podělám, ani mi nepřijde pomoct. Jiného opravdového tátu mít nebudu. On byl jedinečný a ten nejdůležitější chlap v mém životě.

Pokaždé musím ten mrak vstřebat, a věřit, že mě pozoruje a hlídá.
Že si jeho část nesu sebou každým krokem, v očích, v úsměvu, v tvrdohlavosti a v síle.
Toho táty, vysokého, až do nebes.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 12. října 2016 v 7:29 | Reagovat

Moc smutný článek, taky jsem přišla v sedmnácti o tatínka... :-(

2 frisbeedogs frisbeedogs | E-mail | Web | 15. října 2016 v 17:34 | Reagovat

Upřímně obdivuji všechny, co přišli o jakéhokoliv člena z blízké rodiny. Já mám rodiče oba, ani nejsou rozvedení, což by pro mě, byť již pro dvacetiletou, byla rána, přes kterou bych se asi nepřenesla. Z rodiny mi den po mých třetích narozeninách zemřel dědeček, skoro si ho nepamatuji, i když vzpomínky, které s ním mám, jsou silné.

3 beallara beallara | Web | 17. října 2016 v 20:36 | Reagovat

Byla jsi a stále budeš tatínkova holčička...je to bolestivé, ale nádherné čtení, dlouho jsem nečetla něco tak krásného, něco tak opravdového...vždy když čtu články Tvých vrstevníků...děsím se, jsi velice milá vyjímka....

4 chrissie-chan chrissie-chan | Web | 1. února 2017 v 20:58 | Reagovat

Vehnala jsi mi slzy do očí. Přesto, že s mým tátou si příliš nerozumíme a pořád se hádáme, nedokážu si představit, kdyby v mém životě prostě nebyl. Určitě tě určitě hlídá a byl by na tebe moc hrdý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama